Bude dalším požadavkem ČSSD nechat se vyhlásit za vítěze voleb?

Vznesená otázka se může zdát absurdní. Nicméně absurdit kolem akcelerujících požadavků ČSSD, podmiňujících případný vstup strany do vlády s ANO, stále přibývá. Zdá se, že strana s bídným volebním výsledkem, je teď na koni

S klidem v srdci se může říct, že si za to Andrej Babiš, potažmo vyjednávači ANO, může sám. Ať už to byla liknavost v povolebních vyjednáváních nebo naivní naděje, že čím dál od voleb, tím ustoupí zdvižený prst Bruselu do pozadí a nakonec se podaří sestavit vládu, nejlépe jednobarevně menšinovou, s nepřímou podporou SPD a KSČM. Z vyjádření eurokomisařky za ANO Věry Jourové, že neví, jak by v Bruselu vysvětlovala vznik vlády, byť i s nepřímo podpořenou SPD, však jasně plyne, že v centrále EU nezapomínají…

To ovšem znamená, že premiér v demisi se dostal do časového presu, a zatímco představitelé sociální demokracie rozdávají úsměvy, když přijde na řeč kolem stále nových podmínek, působí Andrej Babiš spíš zlomeně a frustrovaně. A stále víc se zdá, že vláda s ČSSD už není ani tak sňatkem z rozumu, jako spíš plnění přání unijních bafuňářů.

Věru propastný volební rozdíl ANO a ČSSD ve vyjednávání rozhodně není, alespoň navenek, patrný. Ve vládě má sociální demokracie získat 5 ministerstev, včetně obsazení ministerstva vnitra, na kterém doslova lpí. Proč? Údajně aby si ohlídala případné Babišovy choutky v tomto rezortu. Může to ale znamenat i trochu něco jiného. Z minulosti má ČSSD hodně másla na hlavě v tom, co by mohlo vyšetřovatele zajímat. Minimálně v OKD. Navíc diskutabilní reforma policie, která se v minulé vládě stala jablkem sváru, byla dílem sociálnědemokratického ministra vnitra Milana Chovance. V tomto kontextu plány premiéra na jistou revokaci této reformy vyznívají hodně naivně. A držením ministerstva vnitra budou mít koaliční partneři Andreje Babiše také v hrsti, pokud by třeba někdo z vyšetřovatelů dostal nemístný nápad, že by se Čapí hnízdo mělo odložit…

Jde-li o další požadavky, ať už povinnou demisi celé vlády, pokud ji opustí sociálnědemokratičtí ministři, nebo domáhání se dalších funkcí ve sněmovně na úkor SPD (ať se to komu líbí nebo nelíbí – strana v demokratických volbách získala víc, než ČSSD), či stále donekonečna omílaná neskousnutelnost trestně stíhaného premiéra, pak opravdu už pozorovatel přemýšlí, jaký spásný nápad přijde na světlo světa poté! Nebo že by si strana nevěděla rady sama se sebou a vymýšlením dalších podmínek jenom odsouvá konečné rozhodnutí, které ve vedení i mezi řadovými členy může být velký problém?

Každopádně, pokud se vrátím k ‚vysvětlování‘ Věry Jourové v Bruselu, je tady i další věc. Volby i v jiných státech, ne jenom u nás, poslední dobou nedopadají úplně podle představ evropských špiček. Ovšemže reakcí není snaha o alespoň symbolickou reflexi, ale naopak vyhrožování a přitahování šroubů k ještě většímu evropanství. A v případě, že by i sestavování vlády bylo vedeno snahou se zalíbit, ať už by to bylo podmíněno případným přiškrcením finančních toků nebo hrozbou jistým druhem sankcí, myšlenka svobodného svazku suverénních států se jaksi ztrácí v nedohlednu.